Azərbaycan · země věčného ohně
Všechno, co o téhle zemi víme z vlastních cest — kdy jet, proč jet, co vidět a jak se tu pohybovat. Bez marketingu, s reálnými čísly.
Zejména na Kavkaz, Střední Asii, Moldavsko a Pobaltí. Naše programy vycházejí z osobních zkušeností průvodců, kteří region dlouhodobě navštěvují a dokumentují.
Není to tedy přepis průvodce z knihovny. Všechno, co je na téhle stránce, jsme si buď ověřili na místě, nebo to máme od lidí, kteří v zemi žijí.
Výškové rozpětí země
Od Baku ležícího 28 metrů pod hladinou moře až po Bazardüzü, nejvyšší horu země ve 4 466 metrech. Mezi Baku a Khinaliqem je rozdíl 2 208 metrů a ujedete ho za půl dne.
Oranžově zvýrazněná místa jsou stejná jako na mapě a mají vlastní kapitolu v sekci Co vidět a kam zajet.
Záběry z našich cest. Za tři minuty uvidíte víc než z jakéhokoliv popisu.
Sestřih z poznávacího okruhu — horské vesnice, bahenní sopky, Baku.
Ázerbájdžán stojí od nepaměti na křižovatce civilizací. Mezi Kavkazem, Persií a Anatolií se tu potkávaly velké říše i drobná knížectví, islám i křesťanství, kočovníci i městští obchodníci. Země to na sobě nese dodnes a je to na ní vidět skoro na každé zastávce.
Pro českého cestovatele je zároveň nejméně známou ze tří kavkazských zemí. Gruzie je dávno objevená, Arménie taky. Ázerbájdžán zůstává stranou — a to je zatím jeho největší výhoda. Na místech, kde by v Gruzii stály tři autobusy, tu potkáte pastevce a nikoho jiného.
Praktická stránka věci přitom není nijak dobrodružná. Přímý let z Prahy trvá čtyři hodiny, silnice hlavních tahů jsou dobré, ubytování odpovídá evropskému standardu a v Baku se platí kartou. Dobrodružství si musíte vyjet do hor — a tam začíná hned za městem.
Země velikosti zhruba Česka plus Slovenska. Většina zajímavých míst leží v pásu mezi hlavním hřebenem Velkého Kavkazu na severu a Kaspickým mořem na východě.
Nachičevan je ázerbájdžánská exkláva oddělená od zbytku země pásem arménského území. Létá se do ní z Baku. Hranice na mapě jsou schematické a slouží k orientaci.
Klima se výrazně liší podle regionu. V nížinách u Kaspiku je v létě vedro, v horách bývají chladné večery i v květnu. Poznávací cesty proto vypisujeme hlavně na květen a říjen, lyžařské na leden a únor.
Příjemné teploty kolem 25 °C, kvetoucí příroda, obvykle bez srážek. Nejlepší období pro poznávací cestu.
DoporučujemeV nížinách přes 30 °C. V horách se cestuje příjemně, u Kaspického moře je horko a dusno.
Mírné teploty, málo srážek, barvící se listí. Ideální na turistiku i na města.
DoporučujemeV nížinách mírná zima, v horách sníh. Ve středisku Shahdag se lyžuje na prázdných sjezdovkách.
Záběry ze střediska Shahdag a ze zasněženého Khinaliqu. Takhle vypadá Ázerbájdžán, který většina cestovatelů nikdy neuvidí.
Zima na Velkém Kavkaze — lyžařské středisko Shahdag a výlet do zasněženého Khinaliqu.
Osm míst, která tvoří kostru téměř každé cesty po Ázerbájdžánu. Řadíme je zhruba tak, jak se dají projet.
Staré město Icheri Sheher zapsané v UNESCO, Panenská věž, palác Širvanšáhů a středověké karavanseráje. O pár set metrů dál mrakodrapy ve tvaru plamenů a Centrum Hejdara Alijeva od Zahy Hadid.
V okolí města chrám uctívačů ohně Ateshgah, hořící skála Yanar Daq a pevnost Ramana s výhledem na ropná pole, na kterých se na přelomu 19. a 20. století těžila většina světové ropy.
Petroglyfy staré přes 10 000 let se scénami lovu, tanců a rituálů, zapsané v UNESCO. Dokládají, že tahle oblast byla významným centrem pravěkého života.
Kousek dál jedna z největších koncentrací bahenních sopek na světě. Nechrlí lávu, ale směs bahna, plynu, vody a minerálů — jde o projev podzemní tektonické a plynové aktivity, ne o magmatismus. Cesta k nim terénním vozem je zážitek sama o sobě.
Trvale obydlená kamenná vesnice s vlastním jazykem, kterým se nikde jinde nemluví. Vyjíždí se sem serpentinami z horského města Quba.
Domy se tu vytápějí sušeným kravincem, protože dřevo v téhle výšce neroste. Noc přímo ve vesnici u místních patří k nejsilnějším zážitkům celé cesty — a zároveň k těm nejjednodušším, co se komfortu týče.
Cestou od pobřeží do vnitrozemí se míjí posvátná Pětiprstá hora Besh Barmaq a pruhované Candy Cane Mountains, jejichž červenobílé vrstvy vypadají jako cukrová tyčinka.
V Shamakhi stojí hrobka světce Diri Baba zaklíněná do skály a mešita Jummah, největší na celém Kavkaze.
Horská vesnice s úzkými kamennými uličkami plnými dílen, kde se dodnes tepe měď. Cesta sem vede kolem lanového mostu a korytem horské říčky.
Místní bylinné čaje se sklízejí v okolních horách a vaří se přímo tady. Vesnice patří k místům, kde se dá jednoduše sednout na kámen a hodinu se nikam nehnat.
Město na úpatí Velkého Kavkazu s palácem místních chánů, jehož vitráže shebeke se skládají z tisíců kousků skla a dřeva bez jediného hřebíku. Techniku tu místní řemeslníci stále ovládají a předvádějí.
V Sheki stojí i karavanseráj z dob Hedvábné stezky, ve kterém se dnes dá přespat.
Přes čtyřicet let staré sovětské vozy zdolají koryto řeky tam, kde silnice končí. Odtud se pokračuje pěšky k přírodním sirným lázním ukrytým ve skalách, ve kterých se dá vykoupat.
Kousek dál zelený vodopád porostlý mechem. Samotná jízda je pro většinu lidí silnější zážitek než cíl.
Mingačevirská přehrada je největší vodní plochou země a dá se v ní koupat. V okolí se dají projít krasové útvary.
Ganja, třetí největší město Ázerbájdžánu, nabízí mešitu Immamzadeh a klidnou atmosféru, která je od Baku na hony vzdálená.
Místa, na která se v hlavním proudu nedostane, ale stojí za zajížďku.
Přezdívka „země ohně" není marketing. Pod povrchem je tolik plynu, že si na několika místech našel cestu ven — a hoří tam bez přestání.
Na okraji Baku uniká zemní plyn pórovitou pískovcovou vrstvou a na svahu hoří. Podle místních plameny nepřetržitě plápolají od padesátých let, kdy je nedopatřením zapálil pasák ovcí.
Na jihu u Astary vyvěrá pramen s vysokým obsahem metanu. Škrtnete nad hladinou sirkou a voda začne hořet.
Místní tomu prameni připisují léčivé účinky, takže je u něj skoro pořád fronta aut. Než jedna osádka naplní kanystry, zastaví další dvě.
Zoroastrijská svatyně na periferii Baku, postavená kolem 17. století na místě, kde se oheň uctíval dávno předtím.
Původní plamen ale vyhasl — předimenzovaná sovětská těžba plynu ho připravila o zdroj. Dnes ho napájí plynové potrubí.
Plyn pod zemí vytlačuje nahoru vodu, ta cestou rozpouští jíl a na povrchu probublává. Na vzduchu zasychá do kuželů. Voda i bahno jsou přitom studené.
Většina sopek měří pár metrů, ale nejvyšší na světě, Taragaj Dag, má přes 400. Neškodně vypadají jen do chvíle, než některá vybuchne — v roce 2021 byly plameny sopky v Kaspickém moři vidět mnoho kilometrů daleko.
Bez ní se v zemi špatně orientuje. Proč je Baku tak bohaté, proč je země šíitská a proč je vztah k Rusku i k Íránu tak specifický — to všechno má kořeny hluboko.
Skalní rytiny se scénami lovu, tanců a rituálů dokládají, že oblast byla významným centrem pravěkého života. Dnes jsou na seznamu UNESCO.
Starověký křesťanský stát, který nemá nic společného s dnešní Albánií. V odlehlých horských vesnicích dodnes žijí komunity, které se považují za přímé potomky kavkazských Albánců.
Spolu s arabskými výboji začal do regionu pronikat islám. Ázerbájdžán patří k málu zemí, kde postupně převládla šíitská větev — podobně jako v sousedním Íránu.
Palác Širvanšáhů v Baku připomíná dobu, kdy bylo město významným obchodním centrem. Už ve 13. století si cestovatelé všímali „věčných plamenů" z přírodních úniků plynu — odtud kult ohně a zoroastrijské svatyně.
Několik staletí tlaku ze dvou stran, během nichž byla krajina často bitevním polem. V 19. století se do hry vložila carská říše a po několika válkách Ázerbájdžán připadl Rusku.
Ropa se tu přitom těžila už v 18. století — ze studní ji tahali v kožených vacích a na oslech rozváželi zákazníkům. Na přelomu 19. a 20. století už byla oblast Baku zřejmě největším producentem ropy na světě. Přicházeli zahraniční inženýři a investoři včetně rodiny Nobelů a odtud pochází většina reprezentativní architektury centra.
Ázerbájdžánská demokratická republika měla parlament a volební právo pro ženy — dřív než řada evropských zemí. Vydržela dva roky.
V roce 1920 zemi obsadila Rudá armáda. Následovala industrializace, urbanizace a moderní školství, ale zároveň potlačení tradiční kultury a národní identity. Za druhé světové války poháněla ázerbájdžánská ropa sovětské tanky na východní frontě a Kavkaz byl i proto jedním z cílů německého tažení.
V lednu 1990 obsadila sovětská armáda Baku, aby zabránila vyhlášení nezávislosti; zásah si vyžádal stovky mrtvých a zraněných civilistů. V únoru 1992 byl u vesnice Chodžali napaden konvoj civilistů prchajících z Karabachu, zemřely stovky lidí včetně dětí. Obě události se v zemi každoročně připomínají a narazíte na ně u památníků i v muzeích.
Téma, které se v Ázerbájdžánu nedá obejít. Narazíte na něj v muzeích, na památnících i v běžném hovoru — a je dobré rozumět tomu, o co jde.
Náhorní Karabach je hornatá oblast na jihozápadě Ázerbájdžánu, zhruba o velikosti Karlovarského kraje. Název znamená v překladu „černá zahrada“, Arméni jí říkají Arcach. Mezinárodně je uznávána jako součást ázerbájdžánského území, po většinu 20. století v ní ale žila převážně arménská populace. V roce 1923 zde vznikla autonomní oblast v rámci Ázerbájdžánské SSR — hranice nakreslené tehdy jsou jádrem celého sporu.
V roce 1988 odhlasoval místní sovět připojení oblasti k Arménii. Moskva to odmítla a neuměla spor utlumit; následovaly nepokoje, pogromy a vzájemné vyhánění obyvatel v obou republikách. Byl to první velký etnický konflikt uvnitř Sovětského svazu a jedna z událostí, které přispěly k jeho rozpadu.
S koncem svazu se spor přelil do otevřené války. Boje v letech 1988 až 1994 si vyžádaly desítky tisíc mrtvých a zhruba milion vysídlených lidí na obou stranách. Příměří z roku 1994 zanechalo samotnou oblast i sedm okolních okresů pod arménskou kontrolou, dohromady zhruba sedminu území Ázerbájdžánu.
Následovala tři desetiletí zamrzlého konfliktu. Jednání pod hlavičkou Minské skupiny OBSE, kterou vedly Rusko, Spojené státy a Francie, k dohodě nevedla. Hranice mezi Arménií a Ázerbájdžánem zůstala zavřená, na linii dotyku docházelo k opakovaným incidentům a statisíce lidí zůstaly desítky let mimo své domovy.
Na podzim 2020 vypukla druhá válka. Trvala čtyřiačtyřicet dní a skončila příměřím zprostředkovaným Ruskem, jehož mírové jednotky se do oblasti přesunuly. Ázerbájdžán získal zpět okolní okresy a část oblasti včetně Šuši, města, které má pro obě strany zásadní symbolický význam.
Od prosince 2022 byl blokován lačinský koridor, jediné spojení oblasti s Arménií. V září 2023 provedl Ázerbájdžán jednodenní vojenskou operaci, po níž samozvaná republika souhlasila s rozpuštěním. Během několika týdnů oblast opustilo přes sto tisíc arménských obyvatel a k 1. lednu 2024 republika přestala existovat.
Dnes probíhají jednání o mírové smlouvě a Ázerbájdžán obnovuje města, která během konfliktu zanikla — Agdam bývá označován za největší opuštěné město Kavkazu. Postupně se sem vracejí ázerbájdžánští vysídlenci.
Pro cestovatele to znamená dvě věci. Cestování po Ázerbájdžánu je bezpečné a běžného programu se téma nijak nedotýká. Do samotné oblasti Karabachu se ale bez zvláštního povolení ázerbájdžánských úřadů nedostanete.
Praktická poznámka. Kdo do oblasti vstoupil bez povolení ázerbájdžánské vlády, riskuje zákaz vstupu do celého Ázerbájdžánu. Úřady si vedou seznam takových návštěvníků a v online žádosti o vízum se na dřívější návštěvu Karabachu přímo ptají. Ani zamlčení nebo druhý pas na tom nic nezmění. Samotné arménské razítko v pase problém obvykle nepředstavuje.
Ázerbájdžánská exkláva oddělená od zbytku země pásem arménského území. Dostanete se do ní jen letecky — a právě proto sem skoro nikdo nejezdí.
Nachičevanská autonomní republika je součástí Ázerbájdžánu, ale nesousedí s ním. Mezi ni a hlavní území se vklínila arménská provincie Sjunik. Hranice s Arménií a s Íránem jsou zhruba stejně dlouhé, s Tureckem má exkláva jen krátký úsek. Vznikla v době formování Sovětského svazu, kdy Karabach i Nachičevan připadly Ázerbájdžánu a území mezi nimi Arménii.
Rozlohou má něco přes 5 500 km2 a žije v ní kolem 460 tisíc lidí. Krajina je sušší a hornatější než ve zbytku země, léta jsou horká a zimy ostré.
Hranice s Arménií je zavřená od devadesátých let, pozemní spojení pro cestující tedy neexistuje a létá se z Baku. Přes arménské území projíždí koridorem nákladní doprava přes četné kontrolní body. Trvalé pozemní propojení je jedním z bodů probíhajících jednání mezi oběma zeměmi.
Pro cestovatele to znamená pár set kilometrů historie, na kterou v hlavním proudu nedojde. Mauzoleum Mömine Chatun z roku 1186 od architekta Adžamiho Nachčivániho patří k vrcholům seldžucké architektury. Pevnost Alindža stojí na skále nad údolím a šplhá se k ní po schodech vytesaných do kamene. V Ordubadu se dochovalo staré město s karavanserájem a čajovnami, u Duzdagu se v opuštěném solném dole léčí astma.
Nachičevan — exkláva, do které se dostane málokdo.
Praktická poznámka. Nachičevan je součástí Ázerbájdžánu, platí tu tedy stejné vízum i stejná měna. Zvláštní povolení potřeba není, na rozdíl od oblasti Karabachu.
Muslimská země, ve které se pije vodka, ženy se nezahalují a svatba je regulérní odvětví ekonomiky.
Ázerbájdžán je po Íránu druhou zemí s největším podílem šíitského islámu v populaci. Vazba na Írán je ale mnohem těsnější, než se zdá — v Íránu žije podle různých odhadů 15 až 30 milionů Azerů, tedy víc než v samotném Ázerbájdžánu. Azerského původu je i íránský duchovní vůdce Alí Chameneí.
Většina lidí, hlavně ve městech, přitom víru aktivně nepraktikuje. Ženy se nezahalují; pokud v Baku uvidíte zahalenou ženu, bude to turistka z arabské země. Pije se alkohol, hlavně vodka a víno, což je zčásti dědictví po Sovětském svazu. Vedle sebe tu bez problémů existují i další vyznání, pravoslavné kostely stojí v Baku, Ganje i v Shamakhi.
Některé tradice ale Evropana překvapí. U mešit bývá ohrádka s ovcemi — když se v rodině chystá důležitá událost, ovce se obětuje a většina masa se rozdá chudým nebo příbuzným. Přízeň osudu se dá podpořit i drobným darem chudému, kterému se říká názir.
Svatba se koná v honosném sále zvaném saray a hostů bývají vyšší stovky. O zábavu se stará diskžokej, kapela, tanečníci, bubeníci i ohňostroj, stoly jsou celý večer průběžně doplňované. Účet se šplhá na statisíce korun, není výjimkou ani přes milion.
Při průměrné mzdě kolem 850 manatů to funguje tak, že přispívá každý pozvaný host, obvykle padesáti až sto manaty. U vchodu do sálu stojí zdobená skříňka na obálky, která se na konci večera vybere a vyúčtuje.
Tančí se v kruhu, ne v párech, s rukama nad hlavou a rychlým kmitáním nohou; u některých tanců drží tanečník nůž v zubech. Novomanželé sedí na pódiu s trůnem. Před půlnocí je konec, muzika utichne, uklízecí četa připraví sál na další svatbu.
Svatebních paláců jsou jen v Baku desítky a kolem nich celé ulice s obleky, půjčovnami šatů, květinami a zlatem. Před nimi stojí naleštěné bílé limuzíny s řidiči v oblecích.
Pro české i slovenské občany je vízum povinné. Vyřízení si objednáte v procesu objednávky zájezdu a zařídíme ho za vás — stačí poslat fotokopii pasu.
Cestovní pas musí být platný nejméně šest měsíců po návratu. Očkování není povinné, individuální potřeby konzultujte s lékařem.
Měnou je ázerbájdžánský manat (AZN). Hotovost vyberete hned po příletu na letišti v Baku, výběry bývají obvykle zdarma — není nutné cokoliv řešit před odletem.
Ve městech karty berou, ale ne všude — týká se to i některých hotelů a restaurací přímo v Baku. Mimo města je hotovost nutná, ideálně v menších bankovkách. Účty se v restauracích běžně nerozdělují po lidech. Spropitné 5–10 %.
Z Prahy létá přímá linka Azerbaijan Airlines, doba letu přibližně 4 hodiny. Na místě se cestuje mikrobusem, tam kde silnice končí, nastupují terénní sovětské vozy.
Doporučujeme batoh nebo měkkou tašku. Kufr na kolečkách je v terénních vozech i mikrobusech nepraktický a neskladný.
Ázerbájdžán je sekulární a velmi tolerantní stát. V Baku se lidé oblékají moderně a ženy se nezahalují, na venkově volte konzervativnější oblečení. Do mešit potřebují ženy šátek.
Čaj je výrazem pohostinnosti a jeho odmítnutí se může brát jako neslušnost. Při vstupu do domu se zouvá. Chléb se trhá rukama a v jistém smyslu se považuje za posvátný.
České datové tarify se kvůli cenám nevyplatí. Na hotelech a v restauracích bývá wi-fi.
Plastovou SIM koupíte hned po příletu v letištní hale a budete k tomu potřebovat pas. Ve městě bývají ceny zhruba poloviční než na letišti. Virtuální eSIM se dá aktivovat ještě před odletem.
Úředním jazykem je ázerbájdžánština, turkický jazyk blízký turečtině. Široce rozšířená je ruština, která zůstává dorozumívacím jazykem napříč regionem.
V Baku umí mladí většinou anglicky a někteří rusky. Starší generace mluví rusky téměř všichni a anglicky téměř nikdo. Ruština je tu užitečnější než angličtina, ale i bez ní se cestovat dá.
Ázerbájdžánština je turkický jazyk a s turečtinou jsou si tak blízké, že si oba národy rozumějí.
Údaje o vstupních podmínkách, cenách a kurzech jsou orientační a mohou se měnit. Přesné a aktuální podmínky pro konkrétní termín najdete v Pokynech k zájezdu, které dostanete po přihlášení.
Kuchyně čerpá z blízkovýchodních i středoasijských tradic a stojí na čerstvých bylinkách, koření a sezónních surovinách. Jídlo tu hraje v kultuře podstatnou roli.
Průvodce · specializace Ázerbájdžán
V roce 2019 přijel do Ázerbájdžánu poprvé jen s batohem na zádech. O tři roky později si sem vezl svatební oblek. Do země se přiženil a postupně ji přijal za svůj druhý domov — má tu rodinné zázemí, širokou síť místních kontaktů a porozumění kultuře i každodennímu životu.
Mluví anglicky a rusky, což v téhle části světa výrazně usnadňuje přístup k lidem. Kromě Ázerbájdžánu ho potkáte v Pobaltí a na lyžařských výpravách do Gruzie a Kazachstánu. Je nadšenec do urbexu, takže ho lákají i opomíjená místa — opuštěný cirkus v Moldavsku nebo chátrající sanatoria v Gruzii.
Znalost země se nedá vypsat do odrážek. Tady si můžete poslechnout, jak o Ázerbájdžánu mluvíme, když na to máme hodinu a nikdo nás nelimituje.
Poznejte autentický Kavkaz, horské vesnice, moderní Baku i skutečný život mimo turistické trasy.
Naše cesty do ÁzerbájdžánuByla to naprostá bomba — od horské vesnice přes bahenní sopky až do Baku. Země tisíce kontrastů.
Ondřej B., zájezd ÁzerbájdžánPrůvodce tělem i duší. Mile mě překvapilo osobní zapojení do kolektivu po celou dobu výpravy.
Gita B., zájezd ÁzerbájdžánNaprosto úžasný poznávací zájezd, znalý a sympatický průvodce plus propracovaný itinerář. Doslova zážitkový kulomet.
Tomáš Š., zájezd ÁzerbájdžánNádherná příroda, výborné jídlo, zajímavá místa a málo turistů — tím vším nás perfektně provedl náš průvodce.
Lenka R., zájezd ÁzerbájdžánAno, čeští i slovenští občané vízum potřebují. Vyřízení si objednáte v procesu objednávky zájezdu a zařídíme ho za vás, stačí nám poslat fotokopii pasu. Cestovní pas musí být platný nejméně šest měsíců po návratu.
Obvykle nepředstavuje problém ani překážku ke vstupu do země. Odlišná je situace u dřívějšího pobytu na území Náhorního Karabachu bez povolení ázerbájdžánské vlády, ten může být důvodem k odmítnutí vstupu.
Do oblasti není možné vstoupit bez zvláštního povolení ázerbájdžánských úřadů. Pro naše klienty ho dokážeme zařídit. Cestování po zbytku Ázerbájdžánu je bezpečné a povolení se ho netýká.
Jaro a podzim. Teploty se drží kolem 25 °C a počasí je stabilní, proto pořádáme poznávací zájezdy hlavně v květnu a v říjnu. V létě teploty v nížinách přesahují 30 °C, v zimě se v horách lyžuje.
V Baku a větších městech ano, na venkově spíše ne. Široce rozšířená je ruština. Naši průvodci mluví anglicky i rusky, což v terénu i při setkání s místními znamená obrovský rozdíl.
Ve městech karty berou ve většině hotelů, restaurací a obchodů. Mimo velká města je potřeba hotovost, ideálně v menších bankovkách. Manaty se dají vybrat hned po příletu na letišti v Baku, výběry bývají zdarma.
V Baku a větších městech se lidé oblékají moderně a ženy se nezahalují. Na venkově, tedy v Khinaliqu, Lahicu nebo Sheki, volte konzervativnější oblečení. Do mešit potřebují ženy šátek přes vlasy a zakrytá ramena i nohy.
Kuchyně čerpá z blízkovýchodních i středoasijských tradic a stojí na čerstvých bylinkách, koření a sezónních surovinách. Základem jsou plov, dolma, kebaby, qutab a sladká šekerbura. Národním nápojem je čaj, vaří se tu i víno z granátových jablek.
Stránku píše a udržuje CK Excursia na základě vlastních cest do Ázerbájdžánu. Naposledy aktualizováno .
