Na skok do Afghánistánu

To že jsou sami průvodci velmi zvídaví cestovatelé, to není nijak překvapivé zjištění. A platí to o to více, naskytne-li se příležitost navštívit místa velmi neobvyklá. To je i případ Afghánistánu, který navštívil průvodce Excursie Petr Maděřič poté, kdy dokončil svůj zájezd sousedním Uzbekistánem. Přestože neměl na návštěvu Afghánistánu tolik času, kolik by si přál, přivezl přesto zajímavé poznatky a podařené fotografie zachycující atmosféru místa. Na následujících řádcích se o ně s Vámi rád podělí.

Při letošním průvodcovském výletu do Uzbekistánu jsem se po skončení povinností průvodce vydal na otočku do Mazar-e-Šarífu v Afghánistánu. Z Uzbekistánu je to poměrně jednoduché. V Taškentu sednete na lehátkový vlak, který vás doveze do města Terméz, a pak už kousek taxíkem a jste na hranici. Hranice je mezi městy Terméz a Hairatan v Afghánistánu.

Při přechodu projdete několik kontrol na uzbecké straně, z toho jednu zdravotní, ukážete vízum a jdete dál. Hranici tvoří řeka Amudarja, přes kterou vede most přátelství, postavený Sověty v roce 1982, aby urychlil zásobování během afghánské války. Dnes se most používá při dopravě potravinové pomoci. Na druhé straně se rázem ocitnete v jiném světě. Projedete přes několik kontrol Tálibánu, posedíte si v kanceláři s celníkem, který si prohlédne vaše vízum, dostanete vstupní razítko a vítejte v Afghánistánu.

Rozdíl oproti uzbecké straně je značný. Afghánistán je velmi chudá země. Přes hraniční přechod vás provázejí děti, které očekávají bakšiš za své služby, a všude jsou drsně vypadající muži s plnovousem. Za hranicí je hned několik stánků, kde si můžete vyměnit peníze, ale turistům nedávají dobré kurzy. Naštěstí jsem narazil na dobrého taxikáře, který se mě ujal v očekávání dobrého výdělku. Nebyl drahý a byl milý. Naložil mě do svého taxíku spolu s dalšími šesti lidmi a vyjeli jsme směrem na Mazar.

Vzdálenost 82 km jsme ujeli asi za hodinu a půl. Cesta nebyla špatná na místní poměry. Jede se pouští a občas jsou u cesty vidět malé základny Tálibánu, ale nikdo nás nezastavil. Po příjezdu do Mazaru můj taxikář nejprve vyložil ostatní cestující a pak zavolal svému synovci, který hovořil anglicky, aby zjistil, co bych rád. Vysvětlili jsme si, že bych chtěl místo na spaní a vyměnit peníze.

Nejprve mě vzal na tržiště, kde byli směnárníci, a pomohl mi s výměnou. Vše proběhlo hladce a kurz byl v pořádku, takže jsem měl konečně v kapse nějaké afghání, jak se jmenuje místní měna. Pak mě vzal do hotelu, což byla několikapatrová budova v centru Mazaru. Ubytování bylo slušné a pokoj velký. Naivně jsem se domníval, že bude i teplá voda, ale rychle jsem byl vyveden z omylu.

S řidičem jsem domluvil, že mě zítra po desáté vyzvedne a odveze zpět k hranici. Do Mazaru jsem dorazil kolem poledne a vzhledem k tomu, že tam je v podstatě jen Modrá mešita, což byl můj primární cíl, a velký bazar hned u ní, měl jsem času více než dost. Po ubytování jsem si na ulici koupil smažené placky se zeleninou, jídla tam bylo opravdu dost, a vydal jsem se k mešitě.

Tento modrý skvost z 15. století je jednak nádherný a údajně ukrývá ostatky čtvrtého chalífy a bratrance samotného Mohameda Alího. Co je na tom pravdy, nevím. Vzhledem k tomu, že jsem bydlel hned naproti, cesta nebyla dlouhá. U vchodu stráž moc nevěděla, co se mnou, posadila mě na židličku ať počkám na správce, který mě skásne o 5 dolarů a pustí dovnitř. Při čekání mě míjelo mnoho mužů, kteří se šli modlit. U vchodu jsem si také všiml velké cedule se zákazem zbraní a opravdu chlapci odevzdávali při vstupu mnoho kalašnikovů a dalších typů těchto nástrojů.

Modrá mešita je dokola bíle vydlážděná a areál je poměrně velký. Je tam také mnoho holubů a malých chlapců, kteří za vámi běhají. Místo je opravdu fotogenické a lidé milí. Jen pozor na bílé dláždění, neuvěřitelně klouže, když je mokré. Pokud jste jiné víry než muslim, tak jako já, nedostanete se dovnitř do mešity a musíte si vystačit s prohlídkou zvenku.

Po prohlídce jsem se vydal na trh, což byla opravdu zajímavá zkušenost. Jedním z důvodů je běžná dětská práce. Trh je velmi živým místem, kde je narváno a lidé jsou velmi milí a nechají se trpělivě fotit. Co mě naopak nemile překvapilo, byl počet žebrajících lidí, hlavně dětí a žen. Ženy celé v černém, můj odhad vdovy, se vás chytí a nemůžete se jich zbavit, jdou za vámi a chtějí peníze. Jediné řešení, jak se jich zbavit, bylo zajít na ubytování, kde je zaměstnanci nepustili dovnitř.

Trh zabíral několik bloků a měli tam vše. Něco v podobném rozsahu jsem naposledy viděl v íránském Teheránu. Toulal jsem se tam asi dvě hodiny a pak vyrazil na ubytování na večeři. Pojedl jsem Kabuli, což je afghánské jídlo, směs rýže, masa, mrkve a rozinek. Po večeři začalo pršet, ale stejně jsem se ještě na chvíli vydal podívat na nasvícenou mešitu. Pak začalo silně pršet, což přivedlo výpadky elektřiny.

Druhý den mě čekala cesta zpět do Uzbekistánu, která proběhla bez problémů. Celou dobu jsem si v Afghánistánu připadal silně vytržený z kontextu. Je to tam opravdu jiné než v zemích, kde už jsem byl. Chudoba je vidět na každém kroku a jako Evropan budíte velkou pozornost, protože na turisty tam nejsou úplně zvyklí. Pravdou ale je, že země rozhodně stojí za prozkoumání. Rád bych se tam jednou vrátil, ale tentokrát na delší dobu.