Zážitky ze zájezdu do Istanbulu pohledem a slovem účastníků.
Přistáli jsme v Asii a potřebovali se dostat do Evropy na hotel. Průvodce Vojta vymyslel, že loď bude pro začátek nejbezpečnější způsob, jak se seznámit s dopravou. Tak jsme nastoupili – fotíme a fotíme, občas si sedneme, protože to trošku houpalo, mírně poprchávalo, místy byla hladká podlaha… a my pořád fotíme a koukáme, jak jedeme lodí z Asie do Evropy.
Vojta ohlásil: „Vystupujeme, pojďte!“ Tak jdeme… a sotva dojdeme na druhý konec lodi, která si právě ťukla čumáčkem ke břehu, loď se jen odrazila – a už jsme zase jeli do Asie.
Je to veřejná doprava, něco jako u nás autobus. Zaváháš, jedeš dál. Něco ve stylu: „Nezastavujeme, máme zpoždění… ale můžu vám přibrzdit.“
Poučení: lodě přes Bospor jsou součástí MHD a při vystupování je třeba být připravený na rychlou akci.
V čistě turecké restauraci, kde místní muži obchodují s kanárky a andulkami v pečlivě zavřených klecích, jsme si objednali něco k snědku. Tam nebyl žádný problém. Já jsem si dala turka, ostatní čaj.
Turecká káva se objednává buď s cukrem, nebo bez. Cukr už se zapracuje při přípravě a káva se podává bez lžičky. Na rozdíl od čaje, který je neslazený – cukr je na stole a ke každé skleničce dostanete malinkou lžičenku.
Koukám do hrníčku s malým turkem, půjčuju si lžičku od Vierky a míchám a míchám. Velký Turek od vedlejšího stolu zvedl obočí, vykulil oči a začal kroutit hlavou, přičemž si plácal jednou rukou do druhé.
Pochopila jsem okamžitě, lžičku vytáhla, utřela ubrouskem a vrátila k čaji – tam, kam patří.
Vojta jen kroutil hlavou: „Ali, to se nemíchá, to musíš nechat sednout.“
Istanbul je město kočiček. Jsou krásné, čisté, vykastrované. Rády pózují, nechají se hladit. Vypadají vykrmeně a nestrádají. A jsou všude. V metru, na zastávkách autobusů, sedí na bankomatech a koukají, jak zadáváte PIN, v obchodech, restauracích i v mešitách. Prostě všude po městě.
Překvapilo mě, kolik tam bylo lidí. Možná proto, že to byl víkend a byli mezi nimi i místňáci. Nedokážu si představit jet tam v sezóně. A taky ta čistota ve městě – uklizeno, žádné odpadky, žádné přilepené žvýkačky na zemi.
Viděli jsme všechno podle programu – a ještě i něco navíc
Islám je v Istanbulu cítit na každém kroku, ale nijak vtíravě. Pětkrát denně se městem rozléhá svolávání k modlitbě a zní to vlastně hrozně hezky – takový orientální budíček, připomínka, že nejsme doma, ale ve světě, kde se věci dělají trochu jinak. První ráno nás muezzin vytáhl z postele v 6:29, druhý den už v 6:38 – podle východu slunce se to prostě posouvá, což nám přišlo docela zajímavé (a zároveň lehce kruté). Lidi jsou klidní, slušní, nikdo nás neřešil kvůli oblečení, smíchu ani focení. Mešity jsou otevřené i turistům, jen je potřeba se zout a být potichu, což jsme zvládli… no, skoro vždycky.
A zajímavé je i to, že vyznavačem islámu se člověk vlastně nestává žádným křtem nebo složitým obřadem. Muslimem se stane ve chvíli, kdy to tak sám vnitřně cítí a rozhodne se víru přijmout. Svatby se v mešitách běžně nekonají, žádné velké náboženské ceremonie kolem toho nejsou – celé to působí mnohem civilněji a klidněji, než jak jsme zvyklí od nás.
Turecký čaj je skvělá alternativa i pro zapřísáhlé kafaře – člověk aspoň nepije celý den jen kafe. Tak jsme to poctivě střídali: jednou káva, jednou čaj, a říkali si, jak jsme zdraví a vyvážení. Jen pozor – v Turecku vám čaj po jídle automaticky přinesou, aniž byste o něj prosili. A když máte poslední večeři klidně o půlnoci a po ní ještě „nevinný“ čajíček, tak pak ležíte v posteli, koukáte do stropu a jste nastřelení jak Rychlé šípy. Spánek? Ten šel tou nocí na výlet někam přes Bospor.
Jednoho večera jsme v hotelu zamířili do hamamu – takové turecké „wellness pro otužilé“. Vedro, vlhko, pára, všude horko – vyhřívané lavice, podlaha i stěny. Sedíš, potíš se a pomocí misek se poléváš vodou z kamenných umyvadel, aby sis připadala jako v nějakém orientálním filmu. V převlékárně jsem objevila malou dozičku s lahvičkami, jednu otevřela a čichla – nádherná vůně, jak esenciální olejíček z bio obchodu. V hamamu jsme pak dlouze řešili, jestli si to máme vzít s sebou a namazat se tím už tam (což by asi skončilo elegantním skluzem po dlažbě), nebo až potom… prostě důležitá lázeňská debata. Při odchodu jsem lahvičku popadla znovu a teprve tehdy si všimla nápisu shampoo. No nic.
Tečka na závěr:
Valentýn v Istanbulu nám dal jasná životní moudra: z lodi se vystupuje rychle, kafe se nemíchá, čaj se nepodceňuje, kočky patří všude a muezzin je lepší budík, než jakákoli aplikace v mobilu. A hlavně – když něco děláš jinak, než je místní zvyk, tak se svět nezboří… maximálně na tebe někdo zvedne obočí a pobaveně zakroutí hlavou.
Jakákoli podobnost s reálnými osobami je čistě náhodná.
