Východní Timor - je tohle konec světa?

Místo které na mapě dokáže najít jen velký cestovatel nebo učitel zeměpisu. Jedna z nejmladších a nejméně navštěvovaných zemí světa, kterou bych označil za nejzápadnější část Oceánie. Proč jsem se tam vydal, co se tam dá zažít a vidět? Odpovím v těchto řádcích.

 
Takže proč vlastně tam? Odpověď je jednoduchá – ještě jsem tam nebyl. To je za mě univerzální pravidlo, který by měl aplikovat každý, kdekoliv, kdykoliv. Použije-li někdo toto jako návod, tak dodávám, že do Východního Timoru jsem jel v červnu 2025, a tak zkuste ověřit, že jsou informace stále aktuální. Cestu začínám autobusem v indonéském Kupangu na západní straně ostrova Timor. Východní Timor si ostrov dělí právě s Indonésií, a to docela zajímavě. Kromě východní strany ostrova (překvapivě) má Východní Timor i jednu exklávu kompletně oddělenou od zbytku země. Ta mě zajímala ze všeho nejvíc. Konec světa, a ještě oddělený od jiného konce světa. Jak to tam asi vypadá?

Moje první cesta tedy směřuje do exklávy Oecussi [Oe-kusi]. Pokud přiletíte ranním letem do Kupangu (nejčastěji z Bali), měli byste stihnou se do večera dostat autobusem do Kefamenanu – indonéského města poblíž hraničního přechodu do exklávy. Je tam několik hotelů a také několik místňáků, kteří se diví, co tam děláte. Přespím jednu noc a ráno sedám na mototaxi do Napanu – tak se jmenuje vesnice na hranici. Fotím dopravní značku. Mám Vánoce (ano, v muslimské Indonésii a v červnu) z toho, že na vlastní oči vidím směrovku s nápisem Timor-Leste. Tak totiž zní oficiální název země. 

Hraniční přechod na indonéské straně je působivý. Totálně naddimenzovaný a je jasné, že jde o poměřování… vlajkových stožárů… jak to tak na hranicích bývá. Obzvlášť na hranicích zemí, které se nemají nebo neměly rády (Indonésie krvavě okupovala Východní Timor). Co jsem ještě na hranicích nezažil je, aby se pohraničníci s radostí fotili s turistou. Většinou je to naopak, fotit se nesmí. Tady se během několika minut fotím s několika uniformovanými muži. Hej, Indové! Máte konkurenci.

První zádrhel se objevuje mnohem dřív, než by člověk čekal. Indonésané mě nechtějí pustit ven. „Proč? Co je za problém?“ Ptám se ještě nekonfrontačně. Odpověď nedostávám, ale borec (a to teď myslím doopravdy) volá do Timoru, že se musí na něco zeptat. Volá, volá a za 15 minut má odpověď, že já s českým pasem nemůžu vstoupit do Timoru. Na tomto přechodu prý potřebuji vízum. To vím, že je nesmysl. Občané EU vízum nepotřebují nikdy a nikde. Říkám ať zavolá znova. Zavolá, ale Czech Republic prý potřebuje víza a mám jet na jiný přechod vzdálený asi 10 hodin cesty. Odmítám se vzdát takhle jednoduše. Nejel jsem z Prahy až sem, abych to otočil.

Chci, aby mi zádrhel vysvětlili Timořané. Oni jsou viníci. Nejraději bych za nimi došel, ale logicky nemůžu odejít z Indonésie (protože co kdyby mě tam fakt nepustili a já měl výstupní razítko a jen jednovstupé vízum a to on-arrival nelze získat na této indonéské hranici.) Takže chápu, že se Indonésanům nelíbí tohle řešení. Vymýšlím kulišárnu. Mám dva pasy. Ten s indonéským vízem jim nechám v Indonésii, do toho druhého, pokud je překecám, se nechám pustit do Timoru. Pak se vrátím do Indonésie, nechám si odrazítkovat a hurá – mohl bych být v Timoru. S tímto plánem Indonésie souhlasí – nutno dodat že o druhém pasu jsem jim neřekl.

Začíná tedy dohadování na Timorské straně. Nejdřív čekám až vyřeší jednoho Timořana, který má propadlý pas (ten se pak do Indonésie pro mě nepochopitelně dostane) a pak řeší mě. Anglicky to moc nejde a moje portugalština je snad ještě horší než jejich angličtina, ale je dobré, že mám s sebou pas a nevypadám jako nějaký lump, co by se do země chtěl dostat bez pasu. A hlavně mám prostě dokument. A úředníci milují dokumenty. Nejdřív si vyslechnu písničku o tom, že mám jet jinam. To řeknu, že ne. Takže se zas někam volá. Dovolá se a hurá lze to. Problém to vypadá, že byl v tom, že na taháku, který v této boudě mají je napsáno Ceezia – visa free a když nevidí Czech Republic, kterou mám v pase, tak prostě vízum potřebuji. Každopádně tohle se vysvětlí a jsem v Timoru – jen se vrátím pro druhý pas, udělám pár posledních fotek s Indonésanama a hurá jsem tu – to byl teda proces. 

Další kapitola je, jak se dostat kamkoliv dál. Hraniční přechod Napan-OeSilo nepřekvapivě není příliš frekventovaný, a tak jediná cesta je pěšky směrem k nejbližšímu městu, ehm vesnici. Po chvilce chůze se mi podaří stopnout si náklaďák, který mě přiblíží někam do civilizace. Prašnou cestou a přes vyschlé koryto řeky se dostanu až do Neoneo Heno. Odtud už jezdí dodávky do Pante Macassar, centra exklávy Oecussi. Na místním „tržišti“ rychle sháním něco k snědku. Za dolar dostanu obyčejné instantní nudle.

V Pante, jak se městečku zkráceně říká, není na Booking jediný hotel. Pár jich je pofidérně jen v Google mapách. V jednom přímo u moře se ubytovávám. Kvalita velmi ucházející. Centrum celého města je vlastně malý bar u pláže a nedaleké fotbalové hřiště. Jinak tam prakticky vůbec nic není. Pár malých obchůdků a benzínka. Po Pante se dá pohybovat elektrickými tuk-tuky. Večer se v baru setkávám s Američanem a ten má upřímnou otázku, co tady budu dělat… Nevím… Můj nový kamarád nicméně umí portugalsky a dokázal si domluvit ve městě, že mu náhodný kolemjdoucí prostě půjčil motorku. To zní jako plán pro mě. 

Ještě ten den se tedy jdu snažit sehnat motorku. Probíhá to tak, že komukoliv, koho potkám, ukazuju screenshot z Google překladače, s textem, jestli nemá motorku na půjčení. Dotáhnu to až někam za město, kde si mě všimne paní ve středních letech, která umí fantasticky anglicky, pracovala totiž na Filipínách. Ta mě seznámí se svým sousedem, který nakonec souhlasí, že za 30 dolarů mi motorku zítra půjčí.

 
Druhý den ráno se tedy potkávám se sousedem a mladým synovcem paní, který se jen ujišťuje, že motorku umím řídit, tak abych nás nepřizabil. No, tvrdit že umím, je silné slovo, ale s manuální převodovkou se nakonec skamarádím. Synovec neumí ani slovo anglicky ani portugalsky, ale umí s překladačem. Bohužel překladač úplně neumí tetumsky – to je rodný jazyk místních obyvatel. Komunikace tak bude občas trochu váznout, ale i tak se z nás kamarádi stanou. 

Oecussi jsem se rozhodl objevovat, tak že jsem prostě zapíchnul prst do mapy a tam jel. Vybral jsem si Kutete. Po cestě se zastavujeme nakoupit cigarety. Klučinovi je sice tak 14, ale to tady opravdu nevadí. Dorazíme do Kutete, kde nepřekvapivě opět nic není. Dostáváme hlad. Restaurace tu rozhodně nejsou. Oběd tedy seženeme stejně jako motorku. Někoho se zeptáme, jestli by nám prodal část svého oběda. Dostáváme tedy „pozvání“ od staršího páru. Mají kuře a rýži. Dost dobré. Jak tak obědváme paní domu žvýká betel a samozřejmě dostanu i panáka nějaké odporné pálenky. Na tom celém je hrozně příjemná ta autenticita, nerozumíme si, ale dobré jídlo a úsměv je univerzální jazyk. Na milion procent jsem první běloch u nich doma. 

Odpoledne ještě navštívíme místo, kde se Portugalci poprvé vylodili – a tak vlastně vnikla exkláva; šlo o dvě oddělená osídlení kolonizovaná Portugalci, džungle bývala tak hustá, že se země nedokázala propojit po zemi. Odpoledne vracím natankovanou motorku. Benzín je tu dost drahý, přes 1 dolar za litr, což je pro místňáky fakt hodně. Ukládám se k poslednímu spánku v Pante Macassar. 

Mojí další destinací je v hlavní město Dilí v „pevninské“ části země. Tam se lze dostat několikrát týdně trajektem, který pluje asi 12 hodin nebo timorskou A320, která každé pondělí a pátek do Pante létá. Letiště v exklávě je totálně předimenzované – takže nepřekvapí že ho stavěli, a hlavně platili Číňani. Letiště je o trošku menší než to v Bratislavě, což jistě seznáte, že je na tamější provoz trošku moc. Dokonce je to letiště mezinárodní. Nicméně opravdu sem nic jiného, než spoj z Dilí nelétá.

Let do hlavního města trvá asi 30 minut a pobaví mě kartička s modlitbou. V Dilí bydlím v jednom z mála hostelů v zemi. Nefunguje zde Uber, Grab ani nic podobného, takže z letiště jedu místní dodávkou. Sice se to nezdá, ale jsou organizovanější, než by si člověk pomyslel. Dá se vygooglit mapa linek a člověk se tak za 50 centů dostane kam potřebuje. Naproti mně sedí veselý chlapík se svou dcerou. Požádám ho, jestli bych si ho mohl vyfotit. Je to takový pěkný autentický moment. On se hodně směje a jeho dcerka se stydí. Docela koukám, že jako peněženku používá své ucho a když vystupuje vyndá si minci z ucha a dává jí řidičovi. No… myjte si ruce děti.

To se dostávám k penězům. Ve východním Timoru se platí americkým dolarem. Ovšem pouze bankovkami 5 a více. Mince mají svoje. 1 dolar = 100 centavos a jednodolarovkou v Timoru nezaplatíte. Za to je běžná 200 centavová mince. Bankovky jsou na asijské poměry dost pomačkané. Ty timorské by v Kambodži nebo Barmě určitě neuspěly.

Nejlepším způsobem, jak Timor objevit je samozřejmě na motorce. V půjčovně mají samé velké, na které papíry nemám. Ty ale nikdo vidět naštěstí nechce. Takže předstírám, že s takovým strojem umím a můžu vyrazit objevovat východní Východní Timor.
Mojí první destinací je socha Ježíše kousek za městem. Socha je na skále nad zálivem a je od ní vidět celé město. Tu darem dostal Timor od Indonésie darem v roce 96, kdy byl Východní Timor součástí Indonésie. Šlo o udobřovací gesto muslimské majority pro křesťanské obyvatele východní části ostrova. Nahoru nelze vyjít bez toho, aniž by se mnou zejména dámy vyfotily. Zpět jedu už za tmy. Míjím nějakou sportovní událost. V životě jsem nebyl na fotbale, takže premiéra v Dilí by bylo něco. Fotbal to není, je to (myslím) futsal a zápas už navíc skončil. Škoda. Tak se aspoň vyfotím s místní celebritou. Kdo to je nevím a nevadí mi to.

Každý večer na místních pláží otevírají stánky a grilují maso. Od čehosi z moře, po chutné kuře. Moc nejsem fanoušek jezení hnusů jen pro zážitek. Takže obyčejné kuře s rýží za asi 5 USD je chutné a jíst ho přímo na pláži je taky příjemné. Jinak je tu i spoustu ryb. Problémy z místního jídla jsem nikdy neměl. 

Ráno vyrážím do hor. Dočetl jsem se, že se dá dostat na nejvyššího horu země. Je to asi 3 hodiny jízdy na motorce. Stroj mám silný, takže s tím nemažu a jedu co to jde. Bohužel počasí mi nepřeje, a tak se otáčím. Ale na všem zlém je něco dobré a téhle změně počasí můžu poděkovat za jeden z nejsilnějších cestovatelských zážitků. 

Odbočím z hlavní silnice jen tak někam, abych se podíval… Pak slyším hudbu, což je o důvod víc zjistit, co se děje. Několik vesničanů tancuje, zpívá a bubnuje. Jsou tu ti nejmenší i sympatický děda s dýmkou. A všichni žvýkají betel, hodně betelu. Anglicky neumí nikdo, ale máme ze sebe vzájemnou radost. Oni nevěří, co vidí, já nevěřím, co vidím. Nádherná symbióza. V tu přiběhne holčina, že umí něco málo anglicky. Dozvídám se, že to, čeho jsem svědkem, je smuteční ceremoniál. Smutný moc není, prý se to tak prostě dělá. Místní moc nechápou, že nejsem Australan. Což jen dokazuje, jak daleko z Evropy jsem. Místní komunita překvapí, svou pohostinností. Dostavám kávu a sušenky. Rozloučím se a pokračuji výše do hor.

Cesta strašná a bahnitá. Mám štěstí, že mám tak výkonnou motorku. Projedu vesničkou, kde děti hrají fotbal až se dostanu na vrchol. Hora se (asi) jmenuje Maubisse. Soudím tak podle Holywood style nápisu. Panoramata jsou to unikátní a nádherná. Cestou dolů mě odchytí klučina, že mi ukáže za dolar vodopád. Za dolar a dobrej pocit, vodopád stojí.

Nejprofláklejším místem Timoru je nejspíš ostrůvek Atuaro kousek od Dilí. Tam já nemířím. Chci na ještě opuštěnější místo. Tím je ještě menší ostrůvek Jaco na úplném východu země. Google mapy říkají, že je to 4 hodiny cesty, reálně je to spíš 7. Po 4 hodinách zastavuje ve městě Baucau. To je jedno z největších měst země a mají tu dobrou restauraci, koloniální radnici a větší kostel. Zejména tu je, jak už to, tak bývá, skupina místních, co se diví, co tu dělám. Jedu dále. Silnice někdy dobrá, někdy zvlněná, jindy úplně na prd. Bolí zadek i záda, ale dojedu až na samý východ.

Problém v této části Timoru je, že tu nejsou skoro žádná ubytování. Nemají elektřinu a nevede sem sladká voda. Za asi 30 USD dostanete postel a sprchu ze které teče jen voda nasbíraná do kádí z moře. Na požádání vám zapnou velmi omezené množství sladké vody, kterou sem vozí autem. Poměr cena výkon nic moc. Jídlo také strašně drahé. 10 USD za porci. 

Musím ale přiznat, že tento nekomfort za to vlastně stojí. Ostrov Jaco je ráj! Za 10 dolarů vás tam svezou místní rybáři a je to prostě ráj! Průzračná a teplá voda, bílý písek a jsem tu úplně sám! Podobné pláže jsem naposledy viděl na Princově ostrově. Davy jezdí na Bali, přesto jen 2 hodiny letu a 7 hodin jízdy je taková pohádka. 

Blbé je, že člověk se nemá kde osprchovat, protože tu není ta voda, a tak musím celou štreku absolvovat slaný. Pobaví mě vesnice s mezinárodním názvem Com. Po pobřeží pokračuji až k vojenskému památníku věnovaný obětem indonésko-timorského konfliktu. Odkud mě teda dost ošklivě vyprovodí, že sem veřejnost nesmí. Přitom za mě škoda. Udělat z toho mimojiné nějaké malé muzeum, by mohl být dobrý nápad. Na večír se vrátím zpět do Dilí na svou poslední noc v zemi.

Z Dilí až do Kupangu, jezdí každé ráno tři autobusy. Bývají vyprodané, a tak je dobré si lístek koupit dopředu. Vím to, protože jsem to neudělal a v 6 ráno jen doufal, že někdo nepřijde a já budu moct jet. Naštěstí se do busu dostávám. Za 30 USD se dostanu do Kupangu okolo 5. večer. Tím moje timorské dobrodružství končí a já se druhý den ráno letecky vracím na Bali.

Zájezd do Východního Timoru v katalogu zatím nemáme. Pokud jste však skupina, která se tam chce vydat napište nám email. Setkal jsem s několika místními cestovkami a rádi pro vás cestu s česky nebo anglicky hovořícím průvodcem zařídíme.