Pokud má Lotyšsko jednu věc, která ho definuje víc než cokoli jiného, jsou to písně. A není to folklorní kulisa pro turisty – je to důvod, proč lotyština a lotyšská kultura vůbec přežily.
Dainy jsou krátké lidové zpěvy, obvykle čtyřveršové, které se po staletí předávaly ústně. Během národního obrození v 19. století se začaly systematicky sbírat a vydávat – v tisících verzí. Pro národ pod německou i ruskou nadvládou byly hlavním nositelem jazyka a identity.
Z této tradice vyrostly velké pěvecké a taneční slavnosti, které se v Rize konají každých pět let. Sbory čítají desetitisíce zpěváků a jde o jednu z největších amatérských hudebních událostí na světě.
Tahle tradice měla i politický dopad. Na konci 80. let se z písňových festivalů stala platforma odporu proti sovětskému režimu – „zpívající revoluce“. Lidé zpívali zakázané národní písně na masových shromážděních.
Vrcholem byla Baltská cesta v roce 1989: lidský řetěz, který spojil Vilnius, Rigu a Tallinn a stal se symbolem nenásilného odporu. O dva roky později byly všechny tři země nezávislé.